Co mě naučila soutěž v debatování (a proč jsem vděčný za soupeře)

Když jsem byl na střední škole, zapojil jsem se do zajímavého projektu – soutěže v debatování. Z každé školy byly vybrány týmy diskutérů, které se spolu utkaly v polemice na různá témata. Pravidla byla jednoduchá. Dvě skupiny sedící proti sobě, uprostřed moderátor, který hlídal čas, uděloval slovo a dohlížel, aby každý člen týmu měl prostor se vyjádřit. To mě tehdy trochu štvalo, protože nejradši bych mluvil pořád jen já.

Témata byla rozmanitá. Například jestli by se měly obchody zavírat o svátcích nebo zda má být tělocvik známkovaný. Aby byla debata spravedlivá a napínavá, názory jsme si neurčovali podle přesvědčení, ale doslova losem. Bílý míček znamenal, že hájíte názor pro, červený proti. A pak už to jelo. Jedna strana argumentovala, druhá oponovala. Někdo šel na fakta, jiný na emoce. Každý si hledal svou taktiku.

O slovo jsme se hlásili tak, že jsme se postavili. Já bych klidně stál celou dobu, protože hádat se, přemýšlet a argumentovat byla moje vášeň. Vzal jsem si červenou košili, barvu sebevědomí. To bylo trošku kontraproduktivní, protože nejen kvůli výraznému outfitu moderátor můj zápal rychle rozpoznal a začal mě trochu ignorovat, aby měl prostor i zbytek týmu.

Dostali jsme se až do finále. A tam jsme jednoduše prohráli.

Téma znělo: Měly by se v zimě solit silnice? My si vylosovali pozici "pro". Mluvili jsme o bezpečnosti, o nehodách, o statistikách. Ale soupeři nás zasypali ekologickými a etickými argumenty (obzvlášť apel na podrážděné tlaky nebohých psů byl velmi efektivní) a smetli nás jak závěj z krajnice. A bylo po všem.

Při závěrečném podání rukou nám moderátor připomněl jednu zásadní věc. Když s někým vedete debatu, věnujete mu svou energii. A tím dáváte šanci nejen jemu, ale i sobě něco se naučit.

A měl pravdu. Soutěž skončila, napětí opadlo a mně to došlo. Spousta argumentů, které zazněly, by mě samotného nenapadla. Donutilo mě to vystoupit ze své bubliny, zpochybnit vlastní domněnky a připustit jiný úhel pohledu. Jen díky tomu, že mi někdo oponoval.

V ten moment jsem pochopil, jak důležité je vážit si svých oponentů. Nejen v soutěži. V životě.

Dneska jsme svědky toho, jak se debaty přesunuly na sociální sítě. Každý se může vyjádřit, každý má názor. Ale kultivovanou diskuzi tam pohledáš. Problém nastává, když si někdo myslí, že mít jiný názor znamená být horší člověk. A když se do toho zamíchá ego, které jakýkoli nesouhlas vnímá jako osobní útok, rozumná debata končí.

Jakmile přijdou urážky a argumenty se utopí v emocích, je konec. Už nejde o hledání pravdy, ale o výlev frustrace. A to už není diskuze, to je jen zbytečný boj.

Zažil jsem nespočty polemik. A za předpokladu, že se diskuze držela v rámci slušnosti a konstruktivně, vždycky jsem si z toho něco odnesl. Každý další argument mě přinutil přemýšlet, rozebírat věci z různých stran, hledat lepší odpovědi. A někdy jsem musel uznat, že jsem se mýlil. Ano, bolelo to. Ale časem místo bolesti zůstalo poučení.

A často jsem si uvědomil, že ti, kteří mě v debatě nejvíc tlačili ke zdi, mě vlastně posunuli nejvíc. Díky nim jsem musel ze sebe dostat maximum. A za to si zaslouží respekt. I když oni ho třeba nedají zpátky.

Řídím se citátem:

"Když tě respektují, respektuj je. Když tě nerespektují, respektuj je taky, protože ty děláš vizitku sobě, ne jim."

Ať už jste na hřišti, v práci, na sociálních sítích nebo v životě obecně. Každý váš oponent je výzva. A bez výzev zakrníme. Nemusíme své soupeře milovat. Ale projevte jim respekt. Jen díky nim máme šanci růst.