Foglar a Rychlé šípy pod drobnohledem: inspirace nebo přežitek?

Nedávno jsem si nostalgicky vzpomněl na to, jak jsem jako desetiletý kluk měl v pokojíčku vyvěšenou šablonu tzv. Modrého života. Mladší ročníky možná nebudou vědět, tak upřesním. Jedná se o "odškrtávací" systém čestného života z knihy Jaroslava Foglara Přístav volá. Každý den jste vybarvovali modrá políčka za splněné aktivity jako ranní cvičení, mytí studenou vodou, mluvu bez vulgarismů nebo dobrý skutek. Hrdinové příběhu se takto snažili žít a pro mě to tehdy byla obrovská motivace.

Řekl jsem si, že si knihu přečtu znovu, tentokrát očima dospělého. A musím říct, že mě bavila možná ještě víc než tehdy. Především tím, jak se drží jasných pozitivních témat: přátelství, dobrodružství a čest. Nic víc, nic míň. Někdy není vůbec na škodu vynechat těžká nebo provokativní témata a prostě číst něco, co člověka trošku duchovně pozvedává.

Avšak při hledání knihy po online tržištích mě překvapilo, kolik na mě vyskočilo moderních recenzí a názorových článků se zaměřením na kritiku autora. Spekulativní poukazování, že Foglar nikdy nebyl ženatý a trávil mnoho času s chlapci, jestli v tom náhodou nebyl nějaký jiný aspekt, než jen nadšení pro skautský oddíl. Kritika, že v jeho dílech prakticky nevystupují dívky a když už, tak jsou jen takový neangažovaný kompars. Nebo zdůrazňování, že v jeho knihách je vždy tlustý kluk automaticky nešikovný a zaslouženě terčem posměchu, zatímco štíhlý, silný a opálený hrdina je ideálem krásy i morálky. Na kontrastu těchto pohledů je vidět, jak se společenská optika za ty roky změnila. Dnes by možná někdo označil Foglarovy knihy za příliš (možná až toxicky) maskulinní, genderově nevyvážené nebo obsahující otevřený body-shaming.

Jenže jsou lepší politicky korektní a dostatečně inkluzivní díla, která však mají obvykle jako hlavní dějovou linku poměrně negativní narativ? Jsme v době, kdy populární seriály pro mládež chrlí témata jako identita, orientace, drogy nebo nenávist. Horko těžko lovím v hlavě příklady aktuálních hitů, které by stavěly čistě na pozitivním ladění.

Rozhodně nejsem příznivcem cenzury, strkání hlavy do písku před realitou nebo malováním všeho na růžovo. Ale možná není nutné, aby popkultura přispívala k tomu, že mladí lidé mají krizi identity nebo klimatickou úzkost už ve 13 letech, protože jsou bombardováni katastrofickými narativy ze všech stran. Určitá témata podle mě mají svůj čas a svůj věk.

Jak to vidíte vy? Dali byste dnešním dětem do ruky Rychlé šípy, nebo jsou to podle vás stereotypní knihy, kterým už ujel vlak?