Domov je společný projekt. A začíná obyčejným „děkuji“

"Nebudu dospělého člověka chválit za to, že si po sobě ustele postel!" "Nebudu se prosit, aby si dospělý člověk po sobě umyl hrnek!"

Podobné věty slýchám při debatách o vztazích poměrně často. A s trochou škodolibosti musím říct, že je nepřekvapivě často pronášejí lidé, kterým vztahy dlouhodobě nefungují a vůbec nechápou proč.

Možná by stálo za to položit si jinou otázku. Jak příjemné je vlastně žít s člověkem, který považuje obyčejnou úctu nebo ocenění za něco ponižujícího?

Přijde mi totiž, že mnoho párů spolu nebojuje kvůli nádobí nebo prádlu. Bojují o moc. Každé poděkování je vnímáno jako prohra. Každá laskavost jako známka slabosti. A když se vztah změní v soutěž o to, kdo komu bude méně dlužit, není divu, že z něj postupně zmizí radost.

Rozhodně nejsem dokonalý partner a nemám žádný zázračný recept na šťastný vztah. Jedna věc mi ale dává obrovský smysl.

Slova prosím a děkuji.

"Vyneseš prosím koš?"
"Děkuji, že jsi vyprala prádlo."
"Díky, že jsi dnes řídil."

A ne, není to proto, že bychom si navzájem dělali služebnictvo. Je to proto, že ani po letech nechceme brát to, co pro sebe děláme, jako samozřejmost.

Lidé často namítnou: "Ale tohle je přece normální. To je samozřejmost."
Právě slovo samozřejmost mi na tom vadí nejvíc.

Vztah přece není smlouva, ve které se zavazuji dělat desítky věcí bez jediného projevu vděčnosti. Poděkování nic nestojí. Přesto dokáže druhému připomenout, že jeho snaha není neviditelná.

Jednou jsem dostal přímou otázku: "Vážně si děkujeta za každou kravinu?" "Ano, vážně."

Nejde o počítání bodů nebo utopickou rovnost. Nemáme skóre-kartu, neděláme si čárky za každý vynesený koš nebo umytý talíř.

Je to jednoduché. Když vidím, že je potřeba něco udělat a mám prostor to udělat, prostě to udělám. Když mi nějaká povinnost dlouhodobě vadí, domluvíme se, že ji bude dělat partnerka a já na oplátku zajistím něco jiného. Jako sorry, nikdo mě nedonutí mýt okna.

Jasně, tohle téma není černobílé. Určitě se najdou ženy, které řeknou: "Jenže on to schválně udělá špatně."

Možná ano.

A možná také ví, že ať to udělá jakkoliv, stejně uslyší jen kritiku. Nejenže nepřijde žádné ocenění, ale výsledek bude vždycky označený za nedostatečný. Proč se snažit, když to nikdy stejně nebude dost?

A nebo to vážně dělat naschvál špatně. Samozřejmě existují i lidé, kteří jsou prostě líní a svou část odpovědnosti záměrně sabotují.

Pak je ale dobré si připomenout jednu nepříjemnou pravdu. Partner/ka nám není přidělen/a. Každý z nás si vybírá, s kým bude sdílet život. A reklamace bychom měli směřovat na nás samotné.

Tohle podle mě vůbec není o rozdělování domácích prací.

Je to o vytváření společného prostoru. Místa, kde se oba cítí dobře. Kde je řád, pořádek a příjemná atmosféra. Kde oba přirozeně přebírají svůj díl odpovědnosti, protože vědí, že ten prostor patří jim oběma.

Vlastně je to takový společný projekt. A vztah by měl být o tom, že ve dvou jsou veškeré věci lehčí, ne náročnější.