Jiří Procházka s rukama nahoře není Jiří Procházka

Jiří Procházka s rukama nahoře není Jiří Procházka
Jsem zastáncem možná nepopulárního názoru, že snaha ubrat na chaosu, přidat taktiku a držet ruce nahoře mohla být jedním z důvodů, proč Jiří Procházka včera prohrál. A pravděpodobně mu to i zavřelo cestu k titulu.
Podle mě to celé začalo první porážkou s Alexem Pereirou.
Pereirův styl je totiž pro Procházku téměř dokonalým kryptonitem. Statický, rozvážný postoj, minimum zbytečných pohybů a brutální kontry. Zatímco Jirka potřebuje chaos, Pereira v něm dokáže najít řád. Zatímco Procházka chce soupeře vtáhnout do svého světa, Pereira čeká na jediný okamžik, kdy udělá chybu.
První zápas přitom podle mě nebyl tak jednoznačný, jak by se mohlo zdát. Mohto to jít na obě strany. Jirka se ale nechal nachytat.
Výhra nad Aleksandarem Rakićem ho následně alespoň částečně vrátila na správnou kolej. Jenže odveta s Pereirou přišla poměrně brzy. A především v ní bylo cítit něco, co k Procházkovi nikdy úplně nesedělo. Přílišný respekt, opatrnost a snaha neudělat chybu.
Jenže Jiří Procházka podle mě bojuje nejlépe ve flow.
Potřebuje se dostat do tempa zápasu, nechat se naladit na jeho rytmus a potom rozjet svůj charakteristický chaos. Někdy k tomu potřebuje i pár inkasovaných ran. Právě v takovém momentu se podle mě dokáže uvolnit, přestat kalkulovat a začít bojovat instinktivně.
Aby to fungovalo, musí být důrazný, přesvědčený a možná až naivně odvážný. Musí být ochotný riskovat.
Spousta lidí mu vyčítá, že prohrává kvůli rukám dole a neposlouchání trenérů. Já se na to dívám přesně naopak.
Co když je problém právě v tom, že se až příliš snaží všechno dělat správně?
Ve chvíli, kdy stále přemýšlí nad tím, co mu říkají trenéři, hlídá si každou chybu a soustředí se na to, aby dostal co nejméně úderů, možná stále bojuje příliš racionálně. Příliš hlavou a málo srdcem.
Neříkám, že by měl ignorovat trenéry nebo mít ruce záměrně dole. Ale je rozdíl mezi tím, když má bojovník taktiku zažitou natolik, že ji dokáže přirozeně používat, a když se ji snaží vědomě kontrolovat v každém okamžiku zápasu.
Existuje princip, který funguje snad ve všech oborech světa. Když se za každou cenu snažíte neudělat chybu, zákonitě ji uděláte. Jste moc v tenzi. Moc v pozici křečovité kontroly, která vás bude brzdit.
Po druhé porážce s Pereirou začal Jirka hodně mluvit o upgradu, změně a posunu na novou úroveň. A já se nemůžu zbavit dojmu, že právě tady začal být problém. Nedávná nešťastná porážka od Ulberga tento dojem jen posílila.
Přijde mi, že přestal dostatečně věřit tomu, co ho dostalo až na vrchol. Možná začal svůj styl vnímat jako něco, co je potřeba opravit. A tak se rozhodl přidat ke své agresivitě více opatrnosti, ke svému chaosu více taktiky a ke svým instinktům více kontroly.
Jenže ne každé vylepšení je skutečným vylepšením.
Někdy se snažíme odstranit slabiny tak důsledně, až přitom oslabíme i své nejsilnější stránky. Chceme být komplexnější, disciplinovanější a dokonalejší. A nakonec se připravíme o to, co nás odlišovalo od ostatních.
Snaha stát se novým Jiřím Procházkou ho možná připravila o unikátnost toho Jiřího, který se stal šampionem.
Tím samozřejmě nechci nijak snižovat kvality rozjetého Novozélanďana. Svůj domácí úkol si udělal velmi pečlivě a na Jirku byl perfektně připravený. Rozhodně jde o bojovníka s velkou budoucností.
Když jsem zápas sledoval, na začátku byla vidět Stirlingova nervozita. I zkušený bojovník, který má co ztratit a jehož vítězná série je v sázce, se musí vyrovnávat s náročným mentálním aspektem boje. Jakmile se ale zápas rozběhl a Navajo zjistil, že Procházka tolik netlačí, začal dostávat přesně to, co potřeboval. Prostor.
Jirka mi připadal strnulý, zbytečně opatrný a především málo aktivní. Nevyvíjel dostatečný tlak. A právě to mohlo být zásadní.
Navajo Stirling dostával prostor. Mohl se uvolnit, najít si rytmus, číst Jirkovy pohyby a čekat na okamžik, který měl evidentně dobře načtený a nadrilovaný.
Procházka mu zkrátka podle mého názoru nedělal zápas tak nepříjemným, jak by dokázal. Místo paniky, ve které soupeř zapomene vše, co se v přípravě naučil, mu opatrnost umožňovala vydýchat se, koncentrovat a připravovat si svou zbraň.
Co kdyby Jirka po prvním knockdownu soupeře okamžitě následoval na zem a pokusil se tam rozdat alespoň nějaký ten ground and pound? Co kdyby od začátku vyvíjel větší tlak, nenechal soupeře usadit se v zápase a neustále ho nutil reagovat? Co kdyby na konci druhého kola neinkasoval ten nešťastný hák a zápas pokračoval do třetího, mohl být výsledek úplně jiný?
Možná by vyhrál. Možná by dopadl úplně stejně.
Tohle jsou samozřejmě jen úvahy typu "co by, kdyby". Z gauče se zápasy vyhrávají snadno. V kleci proti elitnímu soupeři je všechno úplně jiné a jediná chyba může rozhodnout o výsledku.
Jirka je bezpochyby legenda. Dostal se mezi absolutní světovou špičku, měřil síly s těmi nejlepšími a jeho kariéra je mimořádně působivá. Českou republiku reprezentuje způsobem, na který můžeme být právem hrdí.
Nedělá mi radost, když prohraje. Zároveň ale necítím potřebu propadat smutku. Do klece vstupují dva špičkoví bojovníci a jeden musí odejít jako vítěz, druhý jako poražený. Takový je sport a boj.
Teď se určitě objeví hlasy, že už je starý, že jeho brada nevydrží tolik co dřív nebo že zpohodlněl. Věk, odolnost i další faktory mohou hrát svou roli. Nemyslím si ale, že právě tam leží hlavní odpověď.
A rozhodně si netroufám tvrdit, že přesně vím, co by měl Jirka změnit. Nejsem trenér MMA a nejsem ani kvalifikovaný pro detailní rozbor jeho techniky. Nabízím jen svůj subjektivní pohled jako člověk, který má k bojovým sportům blízko od dětství.
Další krok by podle mě neměl vést k vytvoření nového Jiřího Procházky. Měl by vést zpátky k tomu původnímu.
K bojovníkovi, který desítky zápasů v Rizinu budoval svůj vlastní, nepředvídatelný styl. K bojovníkovi, který soupeře nenechal vydechnout, neustále na ně tlačil a dokázal proměnit zápas v chaos, ve kterém se cítil jako doma.
Ve chvíli, kdy se snaží být především bezpečnějším a rozvážnějším bojovníkem, přestává podle mě být tím nebezpečným Procházkou, kterého se soupeři naučili obávat.
Místo hledání nového upgradu je možná na místě vrátit se k osvědčené receptuře.
Odvaha. Chaos. Tlak. Flow.

