Může přílišná blízkost zničit přitažlivost? Esther Perel o lásce a vášni v knize Ochočená touha

Uvědomujete si, že láska a touha jsou dvě různé věci? A nejen že spolu často nekorelují, ale dokonce mohou stát proti sobě?

Aktuálně čtu zajímavou knihu Ochočená touha od Esther Perel a některé její myšlenky jsou přesně ten typ věcí, které člověku trochu rozhodí představu o tom, jak má vlastně vypadat "zdravý" dlouhodobý vztah. Pro zajímavost kniha v originále vyšla jako "Mating in Captivity", aneb volně přeloženo "Páření se v zajetí", což mi přijde ještě více výstižné.

Většina lidí by vám řekla, že dobrý vztah znamená hlavně blízkost. Sdílet spolu všechno. Být si nejlepšími přáteli. Nic před sebou neskrývat. Trávit spolu co nejvíc času. Znát partnera dokonale. Být jeden pro druhého bezpečným přístavem.

Jenže problém je, že tohle všechno může být fantastické pro lásku a současně dost nebezpečné pro touhu.

Perel používá metaforu flanelové noční košile. Je mnohem pohodlnější než krátká saténová košilka. Stejně tak i vztah se může stát něčím dokonale pohodlným. Hřejivým. Bezpečným. Člověk se do něj večer rád zachumlá. Jenže právě to, co je maximálně pohodlné, nemusí být zároveň erotické. A někdy se z partnera, kterého milujeme nejvíc na světě, postupně stane člověk, kterého už vlastně vůbec nevnímáme jako sexuální bytost.

V knize je jeden z mnoha příběhů, který je absurdně trefný.

Žena popisuje svého manžela, se kterým má dlouhodobý vztah. Doma je to prostě její muž. Známý člověk. Partner. Člověk, kterého vidí každý den. Nějak extra po něm netouží. Pak ho ale najednou vidí na pódiu, kde vystupuje se svou kapelou. Najednou je v jejích očích jiný. Sebevědomý. Samostatný. Ve svém světě. Vidí, jak se na něj toužebně dívají jiné ženy. A najednou jí dojde, že ten její manžel je vlastně zatraceně sexy.

A teď ještě ta krutější část.

Říká, že kdyby ji v tu chvíli opustil a přestal být jejím známým, dostupným manželem, pravděpodobně by po něm začala znovu toužit.

To je docela absurdní. Miluješ člověka, žiješ s ním, znáš každý jeho zvyk, víš, jak vypadá ráno po probuzení, co si dává k snídani, jak se chová, když je unavený, a zároveň může právě tohle všechno postupně zabít něco, co bylo na začátku jedním z nejsilnějších důvodů, proč tě vůbec přitahoval.

Touha potřebuje trochu vzdálenosti.

Ne takovou, která vztah rozbije. Takovou, která nám připomene, že ten druhý člověk není náš majetek, není součást nábytku a není jen další funkcí v domácnosti.

Perel v knize mluví o takzvané "tajné zahradě". O prostoru, který si každý z partnerů ponechává pro sebe. O části osobnosti, do které druhý úplně nevidí. Protože zatímco láska chce člověka poznat, touha potřebuje mít co objevovat.

Stejně tak může přílišný odstup vztah postupně rozložit. Když se dva lidé příliš vzdálí, žádná touha vztah nezachrání. Bez blízkosti není důvěra, bez důvěry není bezpečí a bez určitého bezpečí se člověk jen těžko skutečně odevzdá.

Takže najednou stojíme před dost nepříjemným paradoxem.

Potřebujeme být dost blízko, abychom se cítili bezpečně, ale zároveň dost oddělení, abychom po sobě dokázali toužit.

To je místo, kde řada dlouhodobých vztahů začíná pomalu umírat. Ani nemusí dojít na dramatickou hádku nebo nevěru (ač k ní odcizení může přispět).

Prostě se z milenců stanou parťáci.

Všechno funguje. Domácnost šlape, peníze nechybí, domluví se na všem, děti vychovávají, zdá se, že mají idylku. Jen se nějak vytratil ten zvláštní pocit, že se vzájemně chtějí. Ne že se mají rádi. Ne že si sebe váží. Ne že jsou rádi doma. Ale že po sobě touží.

A to je podle mě jedna z nejpodstatnějších a nejzajímavějších věcí, které Perel otevírá.

Člověk může být hluboce milovaný a přesto se cítit strašlivě zanedbávaný.

Můžeš mít vedle sebe člověka, který tě miluje, respektuje, stará se o tebe, stojí při tobě a chce s tebou zestárnout. A přesto může někde uvnitř vznikat velmi nepříjemná otázka:

"Chce mě ještě?" Ne má mě rád. Ne jestli mu na mně záleží.

Ale jestli po mně touží.

Jestli mě chce políbit jen proto, že mě zahlédl projít kolem.

Jestli se na mě někdy podívá a v hlavě mu proběhne něco, co by se styděl říct nahlas.

Protože odmítání dokáže člověku postupně rozleptat sebevědomí způsobem, který se zvenku velmi snadno podcení. Pro člověka s vyšším libidem se může opakované odmítání stát každodenním připomenutím, že partner sice jeho přítomnost oceňuje, jeho společnost potřebuje a jeho lásku přijímá, zároveň po něm však netouží.

A v tu chvíli začne být problém mnohem větší než samotný počet postelových hrátek.

Často se v dlouhodobém vztahu začne sexuální touha považovat za něco druhořadého. Za takovou trochu pubertální věc, která přece nemůže být důležitější než hypotéka, práce, děti, domácnost a všechny ty skutečně důležité životní problémy. Něco, u čeho se počítá, že to tak nějak opadne až úplně zmizí.

Někdy se tak stane a oba lidé jsou s tím v pohodě. Jenže problém bývá v tom, že pokles vášně často netrápí oba partnery stejně. Jeden se s ním smíří, druhý ho postupně začne vnímat jako odmítnutí. A pro člověka, který touží a dlouhodobě je odmítán, to není žádná malichernost.

Je to každodenní připomínka toho, že člověk, kterého si vybral jako svého intimního partnera, ho možná už jako intimního partnera nevnímá.

Řešíme komunikaci, společné bydlení, peníze, práci, děti, dovolené, konflikty a tisíc dalších věcí. Vášeň mezitím čeká někde v koutě a předpokládá se, že tam bude pořád. Jenže proč by měla?

Na vztahu pracujeme. O romantiku se snažíme. Říkáme si hezká slova, plánujeme společný čas, kupujeme dárky, mluvíme o problémech. U vášně často čekáme, že se prostě objeví ve chvíli, kdy na ni zbyde čas a energie. Jenže to málokdy přijde takto samo.

A pak je v knize ještě jedna věc, která podle mě stojí za zamyšlení: Kolik z naší sexuality je skutečně naše a kolik jsme si přinesli z výchovy? Od dětství dostáváme nejrůznější zprávy o tom, co je správné, slušné a co už je "moc". Postupně si kolem vlastní sexuality vytvoříme tolik pravidel a zábran, že někdy ani sami pořádně nevíme, co nás vlastně vzrušuje. Víme jen, že bychom chtěli, aby nás vzrušoval partner. Je docela těžké chtít po druhém člověku, aby nás vzrušoval, když sami pořádně nevíme, co vzrušuje nás.

Perel mě baví právě tím, že se nebojí dotknout citlivých témat. V některých momentech je její pohled až nepříjemně provokativní. Bezpečí je pro dlouhodobou lásku zásadní, erotika však potřebuje také určitý pocit oddělenosti, autonomie a tajemství.

Láska chce říct: "Jsi můj." Touha někde uvnitř potřebuje vědět: "Nejsi můj. A právě proto tě pořád můžu chtít."

A tím se dostáváme k otázce, která je ústředním tématem knihy:

Jak být s někým dost blízko na to, abychom ho opravdu milovali, a přitom si zachovat tolik vlastního prostoru, abychom po něm i vášnivě lačnili?