Případ Lindsay Clancy - matka, vražedkyně nebo oběť?

Matka, vražedkyně nebo obět?

Amerikou v těchto dnech otřásá soud s Lindsay Clancy, bývalou zdravotní sestrou, která v lednu 2023 uškrtila své tři děti a následně se pokusila o sebevraždu. Coře bylo pět let, Dawsonovi tři a nejmladšímu Callanovi pouhých osm měsíců. Dnes, více než tři roky po tragédii, se přitom před soudem vůbec neřeší, zda je skutečně zabila ona. Lindsay svůj čin nejen nepopírá, ale v civilní žalobě, kterou sama podala proti poskytovatelům psychiatrické péče, popsala i průběh dne, během kterého své děti uškrtila cvičebními gumami. Smyslem aktuálního trestního řízení je zjistit, zda byla v okamžiku, kdy své děti zabíjela, natolik psychicky nemocná, že nedokázala rozpoznat povahu a nesprávnost svého jednání a nemůže za něj nést trestní odpovědnost.

Celý případ však není tak černobílý, jak by se mohl zdát.

Lindsay nebyla žena, která by své psychické problémy ignorovala. Po narození třetího dítěte v květnu 2022 se její stav začal výrazně zhoršovat. Trpěla úzkostmi, nespavostí a těžkou depresí, navštěvovala psychiatry a postupně dostávala několik různých léků, včetně SSRI a dalších psychiatrických medikamentů. Sama několikrát dokonce volala na sebevražednou linku, kde se jí bohužel pomoci nedostalo. Na přelomu roku byla dobrovolně hospitalizována v psychiatrické nemocnici McLean. Podle dnešního pohledu byla medikamenty "přeléčena" a ne všichni odborníci měli k dispozici informace o všech jejích předchozích vyšetřeních. Diagnózou tehdy byla těžká deprese, nic nenasvědčovalo probíhající nebo hrozící psychóze. Je proto naprosto legitimní ptát se, zda psychiatrický systém její stav správně rozpoznal a zda jí poskytl odpovídající léčbu.

Současně je ale potřeba říct i druhou stranu mince, která už je mnohem méně pohodlná. Lindsay nebyla žena, kterou by okolí nechalo samotnou napospas mateřství. Její muž Patrick kvůli situaci začal pracovat z domu, rodina z obou stran jí pomáhala, starší děti chodily do školky a rodina si najala chůvu, která se starala o děti. Když se Lindsay rozhodla, že se do práce nevrátí, okolí její rozhodnutí respektovalo a snažilo se jí vytvořit co nejlepší podmínky.

To znamená, že příběh nelze jednoduše vyprávět jako "matka porodila dítě, nikdo jí nepomohl a ona se zhroutila". Lindsay měla manžela doma, měla rodinu, měla pomoc s dětmi a měla přístup k psychiatrické péči. A přesto se její stav dál zhoršoval. Zároveň však nelze opomenout, že řadu zásadních informací o svém stavu před lékaři zatajovala.

Vyšlo totiž najevo, že řadu svých symptomů před lékaři popírala nebo minimálně zatajovala. Při některých vyšetřeních uváděla, že nemá aktuální sebevražedné ani vražedné myšlenky, což neodpovídalo realitě. Nemůžeme tedy spolehlivě tvrdit, že pouze lékaři pochybili, protože prokazatelně neměli k dispozici všechny informace, které dnes známe.

A pak jsou zde její vlastní internetová vyhledávání.

Lindsay hledala informace o psychóze, psychiatrických lécích, sebevraždě a způsobech sebevraždy. Několik dní před smrtí dětí zadala do Googlu otázku "Lze léčit sociopata?". Obžaloba tato vyhledávání interpretuje jako součást obrazu ženy, která dlouhodobě přemýšlela o sebevraždě a podle obžaloby postupně připravovala svůj čin. Obhajoba v nich naopak vidí zoufalé hledání odpovědí na otázku, co se s ní děje.

A potom přišel 24. leden 2023.

Patrick pracoval z domu a Lindsay ho podle jeho svědectví poslala pro jídlo a léky. Odešel, zastavil se v CVS a následně v restauraci ThreeV, kde vyzvedl objednávku, kterou předtím telefonicky zadala Lindsay. Jeho pohyb v rozhodující době přitom není založený pouze na jeho slově. Existují kamerové záznamy z CVS a restaurace, digitální stopa i svědectví zaměstnanců. Patrick v době tragédie nebyl doma. Když se vrátil domů, našel Lindsay před domem těžce zraněnou po pokusu o sebevraždu, kdy si podřezala žíly a krk a skočila z okna. Těla jejích tří dětí ležela v suterénu. Všechny tři děti byly uškrceny cvičebními gumami.

Při skoku z okna si vážně poranila páteř a dnes je upoutána na invalidní vozík; kvůli přetrvávajícímu riziku sebevraždy je navíc pod zvýšeným dohledem. Lindsay později popsala, že slyšela mužský hlas, který jí měl říkat, aby děti zabila a následně se zabila sama. Právě na tom dnes stojí podstatná část její obhajoby. Někteří odborníci tvrdí, že šlo o skutečnou psychózu a takzvané command hallucinations (příkazní halucinace). Experti obžaloby to odmítají. Podle nich byla Lindsay skutečně těžce nemocná a trpěla závažnou depresí, ale nebyla psychotická a byla schopna chápat, co dělá.

Jeden z psychiatrů obžaloby navíc upozornil, že její tvrzení o hlasu je neobvyklé mimo jiné proto, že se měl objevit pouze v krátkém období kolem samotného činu a neexistuje u ní obdobná historie halucinací. Náhlé objevení se hlasu a jeho okamžité poslechnutí a zmizení nesedí na standardní průběh této psychické poruchy.

A pak jsou tu poslední slova, která podle svědectví Lindsay dětem říkala: "Go to God, baby. Go to God." (Jdi za Bohem, zlato, jdi za Bohem)

Jeden z psychiatrických expertů obžaloby tento detail interpretuje jako důkaz, že Lindsay věděla, že děti připravuje o život. Podle jeho názoru si vytvořila vlastní logiku, podle které děti po její smrti nebudou trpět, pokud je zabije spolu se sebou. Nejpřesnější odborný termín je altruistický filicid (altruistic filicide). Jde o situaci, kdy rodič zabije své dítě v přesvědčení, že tím dítěti prospívá nebo ho chrání před nějakým budoucím utrpením. V kontextu Lindsay Clancy jde konkrétně o variantu, kdy věřila, že děti bez ní budou trpět, a proto je "vezme s sebou" při vlastní sebevraždě.

Podle názoru psychiatra nebyla Clancy šíleným člověkem v afektu, který vůbec nevěděl, co dělá, ale hluboce depresivní ženou, která dospěla k děsivému přesvědčení, že smrt je pro její děti lepší než život bez ní.

Zatímco se u soudu vede komplikovaný spor o psychiatrii, kolem Lindsay se vytvořila ohromná komunita podporovatelek. Stovky žen přijely před soud v růžových tričkách s nápisy jako "Peace For Lindsay", "Justice For Lindsay" nebo "She Needed Help", držely se za ruce, modlily se, tleskaly jejímu advokátovi a některé přijely z velké dálky jen proto, aby jí vyjádřily podporu. Na internetu se vyrábějí trička s nápisy "Free Lindsay" nebo "I Stand With Lindsay", vznikají videa, skupiny a celé komunity lidí přesvědčených, že Lindsay je především obětí systému.

Jenže tady už se dostáváme daleko za hranici legitimní debaty.

Část těchto lidí začala tvrdit, že Lindsay děti vůbec nezabila. Že je zabil její manžel Patrick a všechno na ni narafičil. Že jeho cesta do restaurace nedává smysl. Že Lindsay své přiznání nemyslela vážně. Že se stala obětí domácího násilí a že celý příběh byl zmanipulován. Amatérské samozvané detektivky a fanynky "true-crime" podcastů píšou tisíce příspěvků a točí stovky videí, jak nejsou soudem "přesvědčené" nebo "mají pocit, že něco nehraje". Naprosto však ignorují základní fakt: Pachatelku už dle vlastního přiznání máme. Řada důkazů navíc není veřejná a vidí je pouze porota. A především – obžaloba nemá žádnou povinnost přesvědčovat o její vině internetové detektivy.

Zde se s konspiracemi už dostáváme za hranici legitimní debaty o psychiatrické péči a příčetnosti. Protože ani Lindsayina vlastní obhajoba netvrdí, že děti zabil Patrick nebo kdokoliv jiný. Popsanému průběhu vše odpovídá. DNA, časová osa, digitální stopy, svědectví. Nikdo tam už nehledá pachatele. Pachatelka je známá a svůj čin přiznává. Porota teď řeší, zda za něj může nést trestní odpovědnost.

Otec, který tragicky přišel o tři děti rukou jejich vlastní matky, teď ještě musí čelit vlně šílených konspiračních teorií, které se snaží hodit vinu na něj. Tyto teorie, ač jsou často založené na úplných dezinterpretacích a zavádějících informacích, získávají statisíce zhlédnutí a stovky komentářů. Patrickův právník nyní dokonce veřejně vyzval influencery, aby přestali šířit nepravdivé teorie o tom, že své děti zavraždil on.

Je to vlastně fascinující psychologický fenomén. Protože část veřejnosti už nehledá odpověď na otázku, co se stalo, ale odpověď na otázku: Jak by se to muselo stát, aby to dokázali přijmout?

A je samozřejmě pochopitelné, proč právě ženy na Lindsay reagují tak silně. Mateřství může být brutálně náročné. Nedostatek spánku, hormonální změny, izolace, tlak na perfektní rodičovství, deprese a úzkosti nejsou žádné výmysly. Mnoho žen se v jejím příběhu poznává a slyší v něm vlastní strach: "Co když se jednou také psychicky zhroutím a nikdo mě nebude poslouchat?" Právě proto je legitimní chtít lepší psychiatrickou péči pro matky a chtít, aby se poporodní psychické poruchy braly mnohem vážněji.

Jenže empatie má jednu nepříjemnou hranici.

Neměla by znamenat, že začneme měnit fakta pro vytvoření komfortnější alternativní reality.

Žijeme v době, kdy je společnost výrazně citlivější na otázky genderu a kdy se kolem vztahů mezi muži a ženami vede permanentní kulturní válka. Patriarchát, mužská moc, pomyslný útlak žen a odpovědnost mužů za společenské problémy jsou témata, která mají své legitimní místo, ale zároveň se z nich v části veřejné debaty stal univerzální rámec, kterým se vysvětluje téměř všechno. Když žena trpí, hledá se muž, který jí ublížil. Když selže systém, hledá se mužská moc, která ho vytvořila. Když se stane něco strašného, je často mnohem snazší hledat viníka mimo ženu samotnou než připustit možnost, že žena může být také pachatelem, může být krutá, může být manipulativní a může vědomě udělat něco skutečně odporného.

Dokonce i vědomě zavraždit vlastní děti.

A právě proto je možná pro část lidí tak lákavá představa, že Lindsay byla pouze obětí a skutečným monstrem byl Patrick, ač tomu nenasvědčují ani dostupná fakta. Je jim jedno, že to nemá žádné přesvědčivé důkazy, ale takový příběh zapadá do jejich předem připraveného obrazu světa: Žena je oběť, muž je pachatel, žena potřebovala pomoc a muž ji zklamal.

Připustit opačnou možnost je mnohem nepříjemnější. Připustit, že žena může mít milujícího manžela, rodinu kolem sebe, pomoc s dětmi, přístup k lékařům a přesto se rozhodnout zabít své vlastní děti, totiž rozbíjí velmi pohodlnou představu, že oběť a pachatel musí vždy stát na opačných stranách genderové barikády.

Pochopení a empatie by neměly znamenat, že z vraždy tří dětí uděláme jen příběh o utrpení jejich matky. Je možné, že Lindsay byla hluboce nemocná. Je možné, že psychiatři něco přehlédli. Je možné, že systém selhal. A pokud se to prokáže, měli bychom z toho vyvodit důsledky a především zajistit, aby se podobné případy neopakovaly.

Ale stejně tak může být pravda, že přes svou nemoc věděla, co dělá, a za své jednání nese odpovědnost. Tyto dvě skutečnosti se navzájem nevylučují.

Není nutné Lindsay nenávidět. Není potřeba ignorovat její psychické problémy. Není potřeba popírat možnost, že jí psychiatrie nedokázala včas pomoci. Ale stejně tak není potřeba z ní dělat mučednici, tisknout trička s její podporou, hledat za každou cenu jiného pachatele a vytvářet konspirační teorie jen proto, že je pro nás psychologicky snesitelnější věřit, že to udělal někdo jiný.

Soud nakonec rozhodne, zda byla Lindsay Clancy v okamžiku činu příčetná. Pokud nebyla, musí to být zohledněno. Pokud byla, musí nést odpovědnost.

Ať už bude výsledek jakýkoli, jedna věc by v celé debatě měla zůstat naprosto jasná.

Cora, Dawson a Callan, nevinné děti, už nikdy nedostanou možnost svůj příběh vyprávět.

Oni byli ti, kteří za její rozhodnutí zaplatili úplně nejvyšší cenu.